Virtuální realita byla dlouho spojována hlavně se zábavou. Jana Trdá se k ní nejprve dostala v průmyslovém vzdělávání. Rehabilitační směr přišel až s požadavkem z praxe. Z prvního prototypu postupně vznikl systém VR Vitalis. Příběh produktu i společnosti VR Life, která za ním stojí, ukazuje, že zdravotnická inovace nestojí na efektních brýlích, ale na schopnosti zapadnout do práce terapeutů, projít regulatorními požadavky a obstát u poskytovatelů péče.
Kapitoly článku:
Z průmyslu do zdravotnictví
S virtuální realitou začínala Jana Trdá v průmyslovém vzdělávání, kde chtěla pomáhat lidem bezpečněji a názorněji zvládat pracovní postupy. Do zdravotnictví ji přivedl konkrétní impuls z praxe těsně před covidem. Z Centra Paraple přišel dotaz, zda by virtuální realita nemohla pomoci při aktivizaci pacientů s využitím principu zrcadlových neuronů. Vznikl první modul a během covidového období se její firma do zdravotnického směru opřela výrazněji. Prototyp zaujal pacienty i odborníky a otevřel cestu k úplně jinému typu trhu.
Pro zakladatelku to byl osobní i podnikatelský zlom. Uvědomila si, že chce dělat řešení s přímým dopadem na zdraví a kvalitu života pacientů. Zároveň vstoupila do prostředí, které je pomalejší, regulovanější a obchodně náročnější než průmysl. Začátek proto nepřipomínal velký investiční příběh, ale spíš úsporný vývoj částečně financovaný z vlastních zdrojů.
Prodej jako test reality
V této fázi nešlo o vytvoření dokonalého řešení, ale o ověření, zda je někdo ochoten za něj zaplatit. Nadšení pacienta, pochvala odborníka ani zájem publika na konferenci totiž ještě netvoří obchodní model. Firma musela rychle rozlišit, kdo technologii používá a kdo o ní rozhoduje. Pacient potřebuje motivaci ke cvičení, terapeut bezpečný a srozumitelný nástroj, vedení zařízení provozní přínos a investor důkaz, že trh může růst.
První prodeje, soutěže a menší investice pomohly posunout prototyp blíž k produktu. Ukázaly ale také, že zdravotnický startup nemůže stát jen na dobrém nápadu. Slabiny v týmu, obchodu, financování nebo implementaci se v tomto prostředí projeví velmi rychle.
Od atrakce k důkazům
Další zlom přišel ve chvíli, kdy se firma napojila na odborné prostředí. Významnou roli sehrál doc. MUDr. Michal Filip z Lékařské fakulty Ostravské univerzity. Virtuální realita se tím začala měnit z efektní ukázky v rehabilitační nástroj, který musí obstát před odborníky. Jedním z prvních směrů bylo ověřování u pacientů s Parkinsonovou nemocí. Projekt podpořený TA ČR, realizovaný ve spolupráci s Ostravskou univerzitou a Fakultní nemocnicí Ostrava, dal řešení odborný impuls i pevnější klinické ukotvení.
Ve zdravotnictví ale nestačí dobrá prezentace ani silný zážitek pacienta. Produkt musí získat důvěru lidí, kteří za péči odpovídají. Tým proto řešení VR Vitalis nerozvíjel jen technicky, ale také účastí na odborných akcích, spoluprací s klinickými partnery, kazuistikami, studiemi a trpělivým vysvětlováním, co virtuální realita v rehabilitaci umí a co slibovat nemá.
Produkt musí pomoci i terapeutovi
Zpočátku se vývoj VR Vitalis soustředil hlavně na pacienta. U virtuální reality je jeho reakce okamžitá. Lépe se soustředí, cvičení ho víc vtáhne a někdy zvládne pohyb, kterého se v běžném prostředí obává. Pro zavedení do praxe to ale nestačí. Fyzioterapeut, ergoterapeut nebo pracovník sociální služby potřebuje nástroj, který mu práci usnadní, nezdrží ho a zapadne do režimu zařízení. Proto firma začala víc řešit implementaci, školení, technickou podporu i jednoduchost každodenního používání.
Z vývoje zároveň vyplynulo, že nestačí sbírat požadavky zákazníků a mechanicky je přidávat do produktu. Důležitější je pochopit, jaký problém má technologie v provozu péče skutečně řešit.
Využití VR Vitalis. Zdroj: Jana Trdá
Proč VR Vitalis zjednodušil grafiku
Jedna z nejzajímavějších zkušeností z vývoje VR Vitalis ukazuje, jak se technologie musela přizpůsobit pacientům. S vývojem VR brýlí se zlepšovala grafika a nabízelo se vytvářet stále realističtější prostředí. Odborníci ale upozornili, že příliš realistické scény mohou být pro některé pacienty stresující.
VR Vitalis se proto vrátil k jednodušší grafice. Ne proto, že by neuměl vytvořit působivější prostředí, ale proto, že cílem není ohromit uživatele. Cílem je bezpečně a motivovaně cvičit.
Podobná zkušenost se týkala ovládání. Moderní brýle umožňují sledování rukou bez ovladačů, ale u části pacientů po cévní mozkové příhodě může být vhodnější práce s ovladačem. Haptická odezva a vibrace dávají pacientovi jasnější zpětnou vazbu.
V rehabilitaci nerozhoduje nejpůsobivější technologie, ale technologie použitelná u pacienta s poruchou hybnosti, únavou, bolestí nebo strachem z pohybu.
Terapeutické prostředí ve VR Vitalis. Zdroj: Jana Trdá
Ve zdravotnictví rozhoduje regulace a úhrada
Když se rehabilitační řešení začalo formovat, rehabilitace ve virtuální realitě ještě nebyla v úhradovém systému ukotvena tak jako dnes. Firma proto musela stavět obchodní model na prodeji licencí, vybavení, implementace a podpory podle typu klienta.
Právě rozdílnost klientů je ve zdravotnictví zásadní. Rehabilitační oddělení nemocnice řeší odborné využití, návaznost na terapii, kvalifikovaný personál a obvykle i větší prostor pro investici. Sociální služby naopak často potřebují podporu při aktivizaci klientů, ale mají menší rozpočty a méně specializovaný personál. Stejný produkt proto vyžaduje odlišný způsob zavedení i provozní podpory.
Důležitým mezníkem pro obor je výkon 21041, který umožňuje vykazovat rehabilitaci ve virtuální realitě ve specializovaných centrech. Nejde ale o plošnou úhradu jakéhokoli VR cvičení. Výkon se týká vymezené skupiny pacientů po závažné cévní mozkové příhodě a pouze poskytovatelů se statutem centra vysoce specializované cerebrovaskulární péče nebo centra vysoce specializované péče o pacienty s iktem. Pro trh je to důležitý průlom. Zároveň ale připomíná, že cesta k úhradám ve zdravotnictví vede přes přesné indikace, odborné podmínky a smluvní vztahy s plátci.
VR Vitalis pracuje v režimu zdravotnického prostředku rizikové třídy I podle MDR. Řešení tak může být používáno jako rehabilitační pomůcka, nikoli jako systém, který sám rozhoduje o péči. Odpovědnost zůstává na terapeutovi nebo lékaři. Jakmile by se produkt posouval k podpoře rozhodování nebo vyšší automatizaci, znamenalo by to i náročnější regulatorní cestu.
Příliš malý trh pro velký nápad
Systém VR Vitalis má za sebou už desítky prodaných licencí a zákazníky ve zdravotní i sociální péči. Většinu tvoří zdravotnická zařízení, kde je větší prostor pro komplexní dodávku, odbornější personál a jasnější vazba na rehabilitační provoz. Důležité jsou i sociální služby, ty ale vyžadují jednodušší model, intenzivnější podporu a citlivější práci s personálem.
Český trh je pro podobné řešení vhodný k ověření produktu, získání referencí a klinickému ukotvení. Pro návratnost vývoje je ale malý. Řešení proto míří za hranice. Už se prodává na Slovensku a v Polsku. Zastoupení má také v USA, ve Spojených arabských emirátech, Saúdské Arábii a Pobaltí. Na americkém trhu se během léta 2026 očekává dokončení regulatorního procesu u FDA.
Zahraniční srovnání naznačuje, že trh s virtuální rehabilitací se v Evropě rychle profesionalizuje. Německé řešení CUREO od společnosti CUREosity ukazuje, že podobná řešení už nejsou okrajovou technologickou atrakcí, ale součástí vznikajícího trhu. Pro české firmy to znamená, že za hranicemi nestačí dobrý produkt. Rozhoduje kvalita implementace, servisu, distribuce a důkazů potřebných pro zdravotnické prostředí.
Tento směr se promítá i do posílení řízení obchodu a práce se zahraničními partnery. Těžiště dalšího rozvoje se tím přesouvá od samotného vývoje k mezinárodnímu škálování.
VR fyzioterapeuta nenahradí. Rozšíří jeho možnosti
Virtuální realita nenahradí práci fyzioterapeuta. U vhodně vybraných pacientů ale může prodloužit terapii, zvýšit motivaci a umožnit bezpečné opakování cviků i mimo běžnou návštěvu rehabilitačního pracoviště. Zároveň platí, že nebude vhodná pro každého, a ne každé cvičení ve VR brýlích je zdravotnická rehabilitace. Právě v tom je příběh VR Vitalis zajímavý. Není jen o technologii. Ukazuje, jak se z prototypu stává zdravotnický produkt, z produktu služba a ze služby řešení, které musí obstát u pacienta, terapeuta, poskytovatele, regulátora, plátce i trhu.
Petr Moláček, digitalhealth.cz